Twilight-kniha (skrátená)

PŘEDMLUVA

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu - ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů - ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala... Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrti. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

1. PRVNÍ POHLED

Jak můžu nechat svou milující, nevyzpytatelnou, ztřeštěnou matku, aby se o sebe sama postarala? Samozřejmě, teď měla Phila, takže pravděpodobně bude mít kdo zaplatit účty, v ledničce bude jídlo a v jejím autě benzín a ona bude mít komu zavolat, když se ztratí, ale přesto...

Létání mi nevadí; ale ta hodinka v autě s Charliem mi trochu dělala starosti.

Když jsme přistáli v Port Angeles, pršelo. Neviděla jsem v tom žádné osudové znamení - jenom nevyhnutelnost. Se sluníčkem už jsem se rozloučila.

K mému velkému údivu se mi líbila. Nevěděla jsem, jestli bude jezdit, ale dokázala jsem si představit, jak ji řídím. Navíc to byla taková ta poctivá plechárna, které nic neublíží - když dojde k nehodě, takovéhle auto vyvázne bez odřeninky na laku, ale zahraniční vůz, s kterým se srazilo, může jít do šrotu. (dodávka)

...neměla jsem potřebnou koordinaci mezi okem a rukou, abych mohla provozovat sporty, aniž bych se ponižovala - a ublížila jak sobě, tak každému, kdo by stál příliš blízko.

Někdy jsem si říkala, jestli vidím svýma očima stejné věci jako vidí všichni ostatní. Možná mám v mozku nějakou poruchu. Ale příčina nebyla důležitá. Důležitý byl jedině následek. A zítra to bude jenom začátek.

Popřál mi hodně štěstí ve škole. (Charlie) Poděkovala jsem mu s vědomím, že jenom plýtvá nadějí. Štěstí se mi soustavně vyhýbalo.

No, takhle starý náklaďáček musí mít nějakou slabinu. Starodávné rádio ale fungovalo, byl to bonus, který jsem nečekala.

Dokážu to, lhala jsem si chabě. Nikdo mě neukousne. Nakonec jsem vydechla a vystoupila z auta. (1. deň v škole)

„To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." (Jessica)

„Tak co, píchla jsi Edwarda Cullena tužkou, nebo co? Nikdy jsem ho neviděl takhle se chovat." (Mike)

Forks bylo doslova moje peklo na zemi.

2. OTEVŘENÁ KNIHA

„Cullenovi nemají rádi nikoho... no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah." (Jessica)

(Edwardove prešlapy)
„Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval. „Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová." „Odkud znáš moje jméno?" zakoktala jsem. „No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš." „Ne," trvala jsem zhlouple na svém. „Chci říct, proč jsi mi řekl Bello?" Zdál se zmatený. „Máš radši, když se ti říká Isabella?" „Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla jsem. „Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý,"...

Jeho prsty byly ledově studené, jako kdyby je před začátkem hodiny strkal do sněhové závěje. Ale kvůli tomu to nebylo, že jsem svou rukou rychle ucukla. Když se mě dotknul, štíplo mě to do ruky, jako kdyby námi projel elektrický proud.

„Nosíš čočky?" vyhrkla jsem bez rozmýšlení. Zdál se mou nečekanou otázkou zmatený. „Ne." „Aha," zamumlala jsem. „Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."

Už mě zase ovíjela paranoia. Jako kdyby slyšel, o čem jsem si povídala s Jessikou u oběda a snažil se mi dokázat, že nemám pravdu.

„To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."  

Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Zamračila jsem se. „Naopak, mně připadáš čitelná velmi obtížně." Navzdory všemu, co jsem řekla a on uhodl, to znělo, jako když to myslí vážně. „Pak tedy musíš být dobrý čtenář," odpověděla jsem. „Obvykle jsem."

3. FENOMÉN

„Jak ses sem dostal tak rychle?" „Stál jsem hned vedle tebe, Bello," ,,Tys byl tamhle,"  zpomněla jsem si najednou, a jeho pochechtávání v tu chvíli ustalo. „Stál jsi vedle svého  auta." Jeho výraz ztvrdl. „Ne, nestál." „Viděla jsem tě." „Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou."  „Ne." Zaťala jsem čelist. Jeho oči zlatě žhnuly. „Prosím tě, Bello." „Proč?" ptala jsem se. „Věř mi," prosil a jeho tichý hlas byl tak přesvědčivý.

Když mě totiž zvedali z dosahu auta, viděla jsem v nárazníku hnědého auta hluboké promáčknuté místo - velmi jasně ohraničené, přesně pasovalo na obrys Edwardových ramen... jako kdyby se proti tomu autu zapřel s takovou silou, že poškodil kovový rám...

A pak taky členové jeho rodiny, kteří se dívali z povzdálí - v jejich výrazech se střídaly nesouhlas s rozzuřením, ale nebyla tam ani stopa starosti o to, jestli je bratr v pořádku.

„Dlužíš mi vysvětlení," připomněla jsem mu. „Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."

„Chci znát pravdu," odpověděla jsem. „Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."

„Co si myslíš, že se stalo?" vypadlo z něj náhle. „Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy ale tys ji zvedl..." Nedůvěřivě na mě koukal. „Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" Jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, ale to jenom zvětšilo moje podezření. Znělo to jako bezchybně pronesená věta talentovaného herce. Přikývla jsem jen jednou, čelist zaťatou. „Nikdo tomu neuvěří, to snad víš." V jeho hlase byl teď osten výsměchu. „Já o tom nebudu nikomu vykládat." „Tak proč na tom záleží?" „Záleží na tom mně," naléhala jsem. „Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod." „Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?" „Děkuju." Vyčkávavě jsem mlčela, plná vzteku. „Ty to takhle nenecháš, že ne?"„Ne." „V tom případě... doufám, že ti nevadí zklamání."

Mlčky jsme se na sebe mračili. Bylo to jako dívat se do očí andělu zkázy.

A Edwardem samým jsem začínala být přímo posedlá.

4. POZVÁNÍ

„Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší." Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl velmi vážný. „Nevím, jak to myslíš," řekla jsem opanovaným hlasem. „Je lepší, když nebudeme přáteli," vysvětloval. „Věř mi." Přimhouřila jsem oči. To už jsem předtím slyšela.

„Je velká škoda, žes na to nepřišel dřív," zasyčela jsem skrz zuby. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost." „Lítost?" to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. „Lítost nad čím?"

„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala." Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral. Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. „Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?" „Já to vím," odsekla jsem. „Nic nevíš." Rozhodně se rozčílil.

(Bella je proste u chalanov žiadaná)
„Říkal jsem si, jestli... no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty." (Mike)
„Ehm, jen jsem si tak říkal... jestli bys nešla na jarní ples... se mnou?" (Erik)
„Pozveš mě na jarní ples?" (Tyler)

Nejsem zajímavá. A on ano. Zajímavý... a úžasný... a tajemný... a dokonalý... a krásný... a zřejmě schopný zvedat jednou rukou dodávky v životní velikosti.

„Jak to děláš?" zeptala jsem se v užaslém podráždění. „Jak dělám co?" Při těch slovech mi podával klíčky. Jak jsem po nich sahala, upustil mi je do dlaně. „Objevíš se z ničeho nic." „Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá."

„Co ta dopravní zácpa včera večer?" zeptala jsem se a stále se koukala jinam. „Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti." „To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci." Zahihňal se. „Ty..." zalapala jsem po dechu.

„A nepředstírám, že neexistuješ," pokračoval. „Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerova dodávka?" Jeho hnědýma očima probleskl hněv. Rty se mu stiskly do tvrdé linky, všechny stopy humoru byly pryč. „Bello, to je naprosto absurdní,"

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala jsem se přísně.

„No, měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede." (Edward)

„Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být." „Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo." Těžký sarkasmus. „Bylo by to pro tebe... rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní," vysvětloval. „Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello."

5. KREVNÍ SKUPINA

„Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to." (Edward)

„Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl." „Oni to přežijou." Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad. „Já tě ale možná nevrátím," řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.

„Ano - vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí."

„Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou - to je jeden z problémů." „Neboj se - já ničemu z toho nerozumím," řekla jsem zatrpkle. „S tím počítám." „Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?" „Přátelé..." přemítal pochybovačně. „Nebo ne." Zamumlala jsem. Zakřenil se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel." Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování. „To říkáš často," podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas. „Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat." „Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu." Přimhouřila jsem oči. Omluvně se usmál. „Takže, protože nemám... rozum, tak se budeme snažit být přáteli?" Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu. „Tak nějak."

„Snažím se přijít na to, co jsi zač." Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv. „A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal se ledabyle. „Moc ne," přiznala jsem.

Uchechtl se. „Jaké máš teorie?" Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.

„To je vážně frustrující, víš," stěžoval si. „Ne," nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, „nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující - že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat... co je na tom prosím tě frustrujícího?"

Zakřenil se. „A nebo třeba," pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, „se ten člověk chová podivně - jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího." „Ty ses nějak rozjela, co?"

„Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Jeho oči se do mě pořád žhavě opíraly. „Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?" Je taky hypnotizér? Nebo je prostě jen strašně snadné mě rozhodit? „To není moc kreativní," poškleboval se. „Je mi líto, nic jiného nemám," odsekla jsem uraženě. „Nejsi ani blízko," popichoval. „Žádní pavouci?" „Ne." „A žádná radioaktivita?" „Žádná." „Zatraceně," povzdechla jsem si. „Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl se.

„Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?"

„Ty jsi nebezpečný?... Ale ne zlý," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. „Ne, já nevěřím, že jsi zlý." „To se pleteš,"...

„Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo.

„Měl jsi pravdu," zasténala jsem a zavřela oči. „To já obvykle mívám - ale v čem konkrétně tentokrát?" „Ulejvání vážně neškodí."

„Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."

„Lidé krev nedokážou cítit," oponoval. „No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez... a sůl."

„My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." „Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to „my dva". Líbilo se mi to víc, než by mělo.

„Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. „No, někdo holt musí být dospělý."

„Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" „Hmmm... myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."

„Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže... snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?"

6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY

(Jacob a Bella)
„Není tak pomalý," namítla jsem. „Zkusila jsi jet přes devadesát?" „Ne," připustila jsem.

„Dobře. Ani to nezkoušej." Zakřenil se. Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. „Vede si skvěle při kolizi," uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku. „Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank," souhlasil a znovu se zasmál.

„Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou."

„A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?"„Ne," dramaticky se odmlčel. „Jsou to ti samí."

7. NOČNÍ MůRA

V rozlehlém stinném světě duchů a démonů není žádná postava tak strašlivá, žádná postava tak obávaná a opovrhovaná, a přesto nadaná tak hrůzyplnou podmanivostí jako upír, který sám není ani duch, ani démon, ale sdílí temné povahové rysy a vlastní tajemné a strašlivé schopnosti obou. (citát na internete)

Znovu jsem si v duchu probírala věci, které jsem sama vypozorovala: neskutečnou rychlost a sílu, barvu očí měnící se z černé na zlatou a zase zpátky, nelidskou krásu, bledou, studenou kůži. A bylo toho víc - drobnosti, které člověku docházejí postupně - skutečnost, že asi nikdy nejedí, jejich znepokojivě ladné pohyby. A taky to, jak Edward někdy mluví, s neobvyklými kadencemi a větami, které se hodily spíš do románu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, než mezi školní mládež třetího tisíciletí. Ulil se z hodiny toho dne, kdy jsme si určovali krevní skupiny. Neodmítl výlet na pláž, dokud neslyšel, kam jedeme. Zdálo se, že ví, co si každý kolem něj myslí... až na mě. Říkal mi, že je zlý, nebezpečný...

Je možné, že Cullenovi jsou upíři?

No, něco s nimi je. Před mýma nevěřícíma očima se děje něco, co se nedá rozumně vysvětlit. Ať je to Jacobova teorie o studených nebo moje o superhrdinovi, Edward Cullen není... obyčejný člověk. On je něco víc.

Jestli jsem si něčím byla jistá, tak jednou věcí. Ten hrozivý Edward v mém včerejším snu byl jenom odrazem mého strachu ze slova, které vyslovil Jacob, a ne sám Edward. A když jsem vykřikla hrůzou při vlkodlakově výpadu, nebyl to strach o vlka, který mě přiměl zakřičet „ne". Byl to strach, že zraněn bude on, a i když na mě volal s vyceněnými řezáky, bála jsem se o něj.

„Bells, vařil jsem si sám sedmnáct let, než jsi sem přijela," připomněl mi. (Charlie) „Nechápu, jak jsi to přežil," zamumlala jsem.

8. PORT ANGELES

„Myslíte, že kdybych ho přejela autem, přestal by mít výčitky kvůli té nehodě? (Bella o Tylerovi)

„Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem. „Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo.

„Další teorie?" „Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější... nebo pořád vykrádáš komiksy?"

Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde."

„Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."  

„Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" spekulovala jsem pobaveně. „To nebylo poprvé," řekl. „Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."

9. TEORIE

...tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké." Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo. „Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?" Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla - pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje. „Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál se.

„Ne," řekla jsem tiše. „Nezáleží mi na tom, co jsi." Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. „Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?" „Ne."

„Kolik je ti let?" „Sedmnáct," odpověděl okamžitě. „A jak dlouho je ti sedmnáct?" „Už nějakou dobu,"

„Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?" Stejně se zasmál. „Mýtus." „Slunce tě nespálí?" „Mýtus." „Spíš v rakvi?" „Mýtus."

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku. Nezajímá tě, co jím? Nechceš vědět, jestli piju krev?"

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí." „Protože nechci být stvůra."

„Měla jsi pravdu - rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější."

Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti - a já jsem nevěděla, jak silná je to část - žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.

10. VYPTÁVÁNÍ

„Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš," řekl nakonec. „Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano... jestli ti to nevadí - je to snadnější než jakékoli další vysvětlování." „Mně to nevadí," hlesla jsem slabě. „A pokud jde o její druhou otázku... no, sám si na ni rád poslechnu odpověď."

...ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Upír, který chce být hodný - který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda...

„Takže ho máš ráda." (Jessica) „Ano," „Chci říct, máš ho opravdu ráda?" „Ano," „Jak moc ho máš ráda?" „Hrozně moc. Víc, než má rád on mě... 

...svou krásou podobný řeckému bohu... (Bella o Edwardovi)

„Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?" zeptal se blahosklonně. Nakrčila jsem nos. „Jednou jsem to udělala... z přinucení," přiznala jsem. „Nebylo to tak špatné." Zasmál se. „Myslím, že mě to nepřekvapuje."

„No, vždyť se na mě podívej," řekla jsem - zbytečně, protože už se díval. „Jsem naprosto obyčejná - no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe."

„Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"

Obrátil oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení."

„Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."

11. KOMPLIKACE

„Dívá se na tebe jako... jako kdybys byla něco k jídlu," (Mike o Ewdardovi)

„Nemohla jsem spát," přiznala jsem a automaticky si přehodila vlasy přes rameno, aby mi neviděl do obličeje. „Já taky ne," zažertoval a nastartoval motor.

„Stmívá se," zamumlal Edward, podíval se na západní obzor, ztemnělý mraky. „To je pro nás nejbezpečnější část dne," řekl a odpověděl tak na mou nevyslovenou otázku. „Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější... konec dalšího dne, návrat noci.
Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?" Usmál se melancholicky. „Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy." Zamračila jsem se. „Ne že by tady byly vidět moc často."

12. BALANCOVÁNÍ

Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. (Bella o Edwardovi)

„Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování - pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást." Při té představě se zasmál.

Víš... nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času..." podíval se dolů. „Kdyby co?" „Kdyby to skončilo... špatně."

„A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě." „V bezpečí ve Forks - to je tedy výzva." „Pro tebe to je výzva."

„Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí." „Nespadni do pračky," posmíval se. „Vynasnažím se."

Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.

Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb - zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky." (Bella Charliemu)

- proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?

„Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?" „Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka - měj trochu úcty," opáčila jsem.

„Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?"

Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.

...a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat.

„Vidíš to světlo před sebou?" „Hm, měla bych?" Usmál se. „Možná je trochu brzy na tvoje ano." „Čas na návštěvu u optika," zamumlala jsem.

13. DOZNÁNÍ

Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný...

„Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí - můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!"

„Bála jsem se... protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla."

„Nechci, abys odešel," zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů. „Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl." „To jsem ráda."

„Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?"

„I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?" (Edward)

„Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže... myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou.

Hlásek v hlavě mi napovídal, že bych měla být zděšená. Místo toho se mi ulevilo, že konečně chápu. A byla jsem naplněna soucitem s jeho utrpením, i teď, když se vyznával z touhy připravit mě o život.

„Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího."

„Jsem tady... což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe."

„A tak se lev zamiloval do jehňátka..." zamumlal. „To je ale hloupé jehňátko," povzdechla jsem si. „To je ale šílený, masochistický lev."

Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil - tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.

A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.

„Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí." „Možná tomu rozumím líp, než si myslíš." „Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?" „Pro mě?" odmlčela jsem se. „Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."

„Mám lidské instinkty - možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."

„Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně. Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. „Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!" „Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."

„Haha! Jsi bílá jako duch - ne, jsi bílá jako já!"

„Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní. Nemohla jsem dýchat. Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk. Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám. Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání. A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje. To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce. Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech. Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz. „No páni," vydechla jsem. „To je slabé slovo."

„Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět." „Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se." „Ty jsi jenom člověk, konec konců." „Moc díky," můj hlas byl zatrpklý.

„Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout. „Nevím jistě, pořád jsem obluzená," podařilo se mi odpovědět. „Ale myslím, že je to od obojího trochu."

Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého," citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi. „Opilého?" ohradila jsem se.

„Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem. „To nemůžu popřít," povzdechla jsem si.

„Jeď pomalu - můj náklaďáček je v důchodovém věku."

14. DUCH NAD HMOTOU

„Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství."

(o tom ako sa to stalo, aké to bolo...)
„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901. Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku."
„Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás... Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného," odmlčel se. „Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé."
„Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo." „Takže tedy musíš umírat, aby ses stal..." Nikdy jsme to slovo neřekli, a já jsem ho teď nedokázala vyslovit. „Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu."
„A Emmett a Rosalie?" „Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme - vždycky měl všechno důkladně rozmyšlené." Zakoulel očima. „Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu - tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla." Vrhl významný pohled směrem ke mně a zvedl naše ruce, stále propletené, aby mi hřbetem ruky přejel po tváři. „Ale dokázala to," povzbuzovala jsem ho a uhýbala pohledem před nesnesitelnou krásou jeho očí. „Ano," zašeptal. „Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu." Zasmál se. „Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu."
„A Alice a Jasper?" „Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné... rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu." „Vážně?" přerušila jsem ho fascinovaně. „Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky." „To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí - věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění." Jeho čelist se napjala, když tohle říkal, a jeho oči střelily do mého obličeje a zase pryč tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to jenom nevymyslela. „Jaké věci vidí?" „Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat."
„Je hodně takových... vašeho druhu?" Byla jsem překvapená. Kolik jich může chodit mezi námi neodhalených? „Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí -" střelil pohledem směrem ke mně - „mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí... jinak, mají tendenci žít pospolu." „A ti ostatní?" „To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu." „Proč?" „Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje." „Takže odtud pocházejí ty legendy?" „Pravděpodobně."
„A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?" „Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel, a nikdo z nás nepochopil, proč, nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška."

„Promiň, zdržuju tě od večeře." „Jsem v pohodě, vážně." „Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám." „Chci zůstat s tebou." Bylo snadnější mluvit ve tmě, věděla jsem, že jak to vyslovím, můj hlas mě zradí, prozradí, jak beznadějně jsem mu propadla. „Nemůžu jít dovnitř?" zeptal se. „Ty bys chtěl?" Nedokázala jsem si představit, jak tohle božské stvoření sedí na ošuntělé židli v otcově kuchyni. „Ano, jestli to nevadí." Slyšela jsem, jak se dveře tiše zavřely, a téměř současně stál u mých dveří a otevíral mi je. „Velmi lidské," pochválila jsem ho. „Něco se mi vybavuje."

Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.

„Byl jsem na tebe zvědavý." „Tys mě špehoval?" „Co jiného se dá v noci dělat?"

... „Jak často sem chodíš?" „Chodím sem skoro každou noc." Otočila jsem se na patě, ohromená. „Proč?" „Jsi zajímavá, když spíš," prohlásil věcně. „Mluvíš ze spaní." „Ne!" zalapala jsem po dechu...

„Stýská se ti po mamince," zašeptal. „Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, ‚Je to moc zelené‘." Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit. „A dál?" zeptala jsem se. Věděl, na co narážím. „Říkala jsi moje jméno," přiznal. Povzdechla jsem si poraženě. „Mockrát?" „Kolik přesně je podle tebe mockrát?" „Ach ne!" Svěsila jsem hlavu. Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně. „Nebuď z toho nesvá," zašeptal mi do ucha. „Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím."

„Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce."

(Bella a Edward - ich prvá spoločná noc v Bellinej izbe, mno aspoň tá o ktorej vedela aj Bella)
„K čemu to všechno bylo?" „Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven." „Aha." Zamyslel se nad tím. „Proč?" Jako kdyby neznal Charlieho mysl mnohem líp než já. „Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená." Zvedl mou bradu a zadíval se mi do obličeje. „Vlastně vypadáš dost rozpáleně." Sklonil obličej pomalu ke mně, položil svou chladnou tvář na mou kůži. Držela jsem bez hnutí. „Mmmmmm..." vydechl. Bylo velmi těžké, když se mě tak dotýkal, zformovat smysluplnou otázku. Trvalo mi minutu rozptýleného soustředění, než jsem začala.
„Zdá se, že je to pro tebe... mnohem snadnější, být blízko mě." „Připadá ti to tak?" zašeptal a sklouzl nosem k mé čelisti. Cítila jsem jeho ruku, lehčí než křídlo můry, jak mi uhlazuje vlhké vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly dotknout důlku za mým uchem. „Mnohem, mnohem snadnější," řekla jsem a snažila se vydechnout. „Hmm." „Takže jsem si říkala...," začala jsem znovu, ale jeho prsty mi zlehka přejížděly po klíční kosti a já jsem ztratila nit. „Ano?" vydechl. „Proč to asi," můj hlas se zachvěl a já jsem zrozpačitěla, „tak je, co myslíš?" Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. „Vítězství ducha nad hmotou." Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul - už jsem neslyšela zvuk jeho dechu. Chvíli jsme si jeden druhého obezřetně měřili a pak, jak se jeho zaťatá čelist pomalu uvolňovala, nasadil zmatený výraz. „Udělal jsem něco špatně?" „Ne - naopak. Přivádíš mě k šílenství," vysvětlila jsem. Krátce se nad tím zamyslel, a když promluvil, znělo to potěšeně. „Vážně?" Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv. „Mám ti zatleskat?" zeptala jsem se sarkasticky. Zakřenil se. „Jsem jenom příjemně překvapený," vysvětlil. „Za poslední sto let nebo tak," promluvil vesele, „jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být... jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý... v tom, být s tebou..."„Ty jsi dobrý ve všem," podotkla jsem.Pokrčil rameny na znamení souhlasu a oba jsme se šeptem zasmáli. „Ale jak to, že je to teď tak snadné?" naléhala jsem. „Dnes odpoledne..." „Není to tak snadné," povzdechl si. „Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě... nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat." „Nebylo to neodpustitelné," nesouhlasila jsem. „Díky." Usmál se. „Víš," pokračoval s očima sklopenýma, „nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný..." zvedl mi jednu ruku a přitiskl si ji zlehka k obličeji, „a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu... přemožen..." vdechoval vůni na mém zápěstí, „byl jsem... vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti... že bych tě vůbec mohl..." Nikdy jsem ho neviděla tak silně se potýkat se slovy. Bylo to tak... lidské. „Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?" „Vítězství ducha nad hmotou," opakoval s úsměvem, jeho zuby se blýskaly i v té tmě. „Páni, to bylo snadné," řekla jsem. Zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše jako šeptem, ale přesto z plna hrdla. „Snadné pro tebe!" připomněl a špičkou prstu se dotkl mého nosu. A pak byl jeho obličej najednou vážný.
„Snažím se," zašeptal s bolestí v hlase. „Kdyby to mělo být... příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít." Zamračila jsem se. Nelíbily se mi řeči o odcházení. „A zítra to bude těžší," pokračoval. „Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku." „Tak tedy neodcházej," odpověděla jsem, neschopná skrýt touhu ve svém hlase. „To se mi hodí," odpověděl a jeho obličej se uvolnil do něžného úsměvu. „Přines pouta - jsem tvůj vězeň." Ale při těch slovech jeho dlouhé ruce utvořily pouta kolem mých zápěstí. Zasmál se svým tichým, melodickým smíchem. Dnes večer se nasmál víc, než jsem vůbec slyšela za celou dobu, kterou jsem s ním strávila. „Zdáš se... optimističtější než obvykle," podotkla jsem. „Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla." „Copak to takhle nemá být?" usmál se. „Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?" „Velký rozdíl," souhlasila jsem. „Je to silnější, než jsem si představovala." „Například," jeho slova teď rychle plynula, musela jsem se soustředit, abych vůbec všechno zachytila. „Pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to..." Zakřenil se. „Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?" Přikývla jsem, ačkoliv jsem si ten den pamatovala z jiného důvodu. „To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit." „Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil - zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat.
A pak se začala tvořit fronta," zasmál se. Zamračila jsem se do tmy. „Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý. To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem